Před více než rokem jsme spustili ojedinělý projekt, který cílí na posilování terapeutických dovedností u pěstounů na přechodnou dobu.
Projekt "Zvýšení kvality a udržitelnosti systému PPPD" je podpořen evropským sociálním fondem, reg.č.: CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011405.
Projekt jsme nazvali pilotní, neboť v něm chceme sledovat, nakolik je naše vize funkční a jakým způsobem by bylo možné jej dobře přenést do běžné praxe v náhradních, potažmo i běžných rodinách, které řeší nějaké potíže. Ačkoliv se primárně věnujeme dospělým lidem, tím hlavním, na koho naše společná práce působí, je dítě. V našem případě dítě, které se dostalo do náhradní rodiny po traumatizujících událostech. Pro miminko je za trauma možné považovat opuštění matkou a ponechání ve zdravotnickém zařízení. V organismu novorozence vyvolává taková událost masivní stres a dále ovlivňuje jeho vývoj. Pro děti, které zpočátku žily ve vlastní rodině, je traumatem výrazné zanedbávání jejich citových a fyzických potřeb, týrání a násilí. Pokud se tyto děti dostanou do rodiny přechodných pěstounů, mají často poprvé v životě možnost zakusit bezpečí, srozumitelné a stabilní prostředí, zájem o jejich psychické potřeby, naplňování fyzických potřeb a budování blízkého vztahu s laskavým a předvídatelným člověkem. Důvěra je patrně jedna ze zásadních věcí, kterou tyto děti postrádají. Důvěra v to, že svět je dobré místo, že se mohou na své blízké spolehnout i v těžkých chvílích a důvěra v to, že ony samy jsou dobré a hodné lásky a zájmu. Tyto děti se během zanedbávání, týrání, opakovaného opouštění či odmítání ze strany vlastních rodičů naučily nespoléhat se na druhé. Necítí vnitřní jistotu, je pro ně těžké se uvolnit a jen si obyčejně hrát. Svět je pro ně místo, kde je nutno být neustále bdělý a bojovat o přežití. Často prožívají vnitřní zmatek, chtěly by zažívat náklonnost a vřelé city, ale zároveň si nepouštějí druhé příliš k tělu či s nimi nedovedou sdílet své pocity a myšlenky. Čím výraznější bylo zanedbávání, nebo pokud docházelo k týrání dítěte, tím silněji je ublíženo psychické stránce dítěte a jeho vlastní integritě. Péče pěstouna na přechodnou dobu, tak jak ji vnímáme my, takové dítě léčí. Pomáhá mu co nejlépe se vyrovnat s těžkostmi, které jej dosud doprovázely. Přechodný pěstoun má jedinečnou šanci zastavit rozvoj budoucích psychických těžkostí. Může dítěti pomoci najít pocit bezpečí a jistoty, a tak dítě jednou nebude trpět úzkostmi, depresí a pocity vlastní nedostačivosti. Může dítě naučit důvěřovat a zdravě fungovat v blízkých vztazích, a tak se dítě naučí vytvářet a udržovat zdravé vztahy, bez nutnosti manipulovat či obcházet pravidla za účelem uspokojení neuspokojitelných vlastních potřeb. Může také dítě naučit dalším zdravým sociálním návykům, díky kterým dítě nebude vystavováno negativním reakcím ze strany druhých lidí, které by jen dále posilovaly jeho pocit, že je špatné. Dále pěstoun může pomoci svému svěřenci hovořit o těžkých zážitcích a co nejlépe je zpracovat a najít z nich cestu ven. Dítě tak díky integrovanému a jasnějšímu vlastnímu příběhu bude méně postiženo následky traumatu a emočním zmatkem. Pěstoun na přechodnou dobu je tedy rovnoprávným členem multidisciplinárního týmu, který hledá nejlepší cestu pomoci ohroženému dítěti. Vzhledem k tomu, že z celého multidisciplinárního týmu je nejblíže laickému prostředí, a přitom často o dítěti postupně získá nejvíce informací, vybuduje s ním nejsilnější vztah a na rozdíl od ostatních odborníků je s dítětem v kontaktu s nadsázkou čtyřiadvacet hodin denně, má přechodný pěstoun ten nejsilnější potenciál být hlavním hybatelem úzdravného procesu z traumatu, které si dítě do jeho rodiny přineslo. Na pěstouna mohou být výše zmíněné požadavky přespříliš. Může tápat ve své roli a stejně tak může mít pocit bezradnosti, když se dítě začne projevovat problematicky či chaoticky. I samotný příběh dítěte či počet dětí, které již jeho péčí prošly, má potenciál jej silně citově zasáhnout a také přispívat k syndromu vyhoření. Aby svou roli vykonával v nejlepším psychologickém zájmu dítěte a aby mohl cítit podporu a provázanost se svou vlastní identitou a místem ve světě, slouží mu úzká spolupráce s terapeuty v našem projektu, kteří jej vedou, vzdělávají jej a jsou mu oporou v konceptu terapeutického rodičovství. Filosofií terapeutického rodičovství je právě pomoc dítěti přes citově angažovaného, klidného a předvídatelného rodiče/pečovatele, který nesleduje a nehodnotí projevy chování, ale hledá příčiny, které toto chování spouštějí a rozumí emočním potřebám dětí s různorodými vývojovými potížemi. Pokud byste rádi o našem projektu chtěli vědět více, neváhejte nás kontaktovat.
Mgr. Helena Vilémová, psycholožka, autorka článku